S pěstováním bylinek jsem začal asi v roce 2002, když jsem na zahradě u chalupy založil bylinkový záhon. Další jsem založil v sadu v roce 2015. Informace o pěstování, sušení a zpracování mám z časopisů, internetu a speciální literatury. Nejvíce inspirací nacházím u Dědka kořenáře. Hlavně podle jeho vzoru vyrábím čajové směsi, koření do kuchyně a bylinné tinktury. Za svého duchovního učitele v oblasti bylinek považuji německého etnobotanika Wolfa Dietra Strolla. Z jeho knih i semináře čerpám moudrosti. Dále bylinky využívám pro výrobu bylinných likérů, hlavně hořkých. V menší míře zkouším bylinné masti, oleje, směsi do koupele a další. Své produkty mám hlavně pro rodinu a přátele. Jen malou část prodávám. Počet pěstovaných druhů se mění, ale lze říci, že pěstuji všechny běžné druhy a i několik méně obvyklých. Některé bylinky sbírám i ve volné přírodě.
S bylinkami mám řadu zážitků, jde i o pokusy o sblížení se s nimi.
ROZMARNÁ DIVIZNA
Diviznu znám a mám rád takřka od malička. Je to krásná rostlina, která je vždy ozdobou každé zahrady. Kolem chalupy se vyskytovala a stále vyskytuje na různých místech. Babička někdy květy sbírala a sušila. Teprve později jsem zjistil, že existuje divizna velkokvětá, která je tou vhodnou bylinou pro sběr květů.
Při zakládání bylinkové zahrádky v r. 2002 jsem si několik sazenic této dvouletky přinesl z Proseku a vysadil je do řady na kraji záhonu. Na Proseku jsem kvetoucí divizny a blízko nich několik jednoletých sazenic objevil v divoce rostoucí a neudržované zeleni blízko křižovatky Prosecké ulice s dálnicí. Byly tam však jen 2 roky, pak už se tam neobjevily. To, že se divizna vysemení na stejném místě, kde roste, platí podle mých zkušeností spíše výjimečně.
Z odkvetlých stonků se drhnutím snažím získat semínka, které po různých místech rozhazuji. Úspěchy s vypěstováním nových rostlin jsou střídavé. Semínka, mimochodem jedovatá, jsou velmi malá a téměř k nerozeznání od drobného prachu z uschlých květů. Jen málokdy mi divizna vyroste na místě, kam jsem se ji snažil vysít a překvapí mne úplně někde jinde. To se mi stává i v sadu. Roste mi zde i divizna malokvětá, kterou občas po vykvetení vytrhnu, aby se mi samovolně nerozmnožovala. Divizna malokvětá se mi zato pomstila. Jednou se mi v sadu podařilo vypěstovat několik velkokvětých variant na místě, kde tráva byla vypálena po spáleném roští. V druhém roce se na tomto místě objevilo hodně malých sazenic. Byly na sebe natěsnány, a tak jsem se rozhodl je rozsadit. Jeden řádek jsem jich vysadil na místě zryté louky poblíž chatky. Pečlivě jsem je okopával a zaléval v naději, že budu mít dobrou úrodu květů k sušení. Když vykvetly, ukázalo se, že jsem se namáhal marně. Vyrostla mi divizna malokvětá, která je ke sběru nevhodná. Nevím, jestli velkokvětá divizna zplaněla nebo jak se to mohlo stát? Divizna velkokvětá mne však neopustila a objevila se úplně někde jinde, takže květy k sušení jsem měl. Je to rostlina nevyzpytatelná a roste si tam, kde sama chce, nejraději ve spárách dlažby.
Divizna je dvouletka, kvete až ve druhém roce a pak zahyne. Pokud vykvete již v prvním roce, jde jen o slabý květ. Na dobrém místě přináší přímo fantastické množství květů. Pokud neprší, sklízet ji lze denně od června do listopadu.Neznám jinou rostlinu podobné velikosti, která má tolik květů. Každý květ přitom vydrží jen jeden nebo dva dny podle počasí. Za horkého dne květy odpadávají již k večeru. Divizna vykvétá v noci, květy se sbírají kolem desáté hodiny.
Sbírat květy divizny je pro mne potěšením. Zejména za plného slunce, kdy květy dalo by se říci kradu obletujícím včelám, čmelákům a vosičkám. Žádná jiná bylina se nesklízí tak snadno, člověk se nemusí ohýbat, pracně stříhat nebo přebírat. Květy se sbírají bez zelených kalíšků, jsou velmi lehké. Suší se výjímečně na slunci, při vysokých teplotách uschne za den. Je jen nebezpečí, že i mírný vítr velmi lehké uschlé květy rozfouká. Stalo se mi to vícekrát. Uvnitř suším jen při deštivém počasí. Vlhké květy mají tendenci zčernat. Množství sklizené za den z jedné průměrně veliké rostliny stačí na šálek čaje, při vrcholu kvetení i na celou konvici. Většinou se mi za sezónu nepodaří nasbírat více než 300 g suchých květů.
Divizna je velmi nenáročná na pěstování. Chce spíše kamenitou, na živiny chudou zem a slunné stanoviště. V r.2009 mi velmi pěkná divizna vyrostla na nájezdu k chatce mezi dlažebními kostkami. Byla daleko větší než jiná divizna na zdánlivě mnohem lepším stanovišti na bývalém poli s dostatkem slunce i dobré půdy.
Čaj připravuji jako nálev. Vrchovatou lžíci na konvici zaleji vroucí vodou a nechám vyluhovat asi 15 minut. Má krásnou výrazně žlutou barvu. Lze ho použít i jako žluté barvivo. Je lépe nálev zcedit přes velmi jemné sítko nebo papírový filtr. Při použití normálního sítka v čaji zůstanou drobné chloupky, které pak mírně dráždí v krku. Čaj je dobrý při kašli a onemocnění průdušek. Chutný je oslazený medem.
Kromě čaje vyrábím z divizny sirup tak, že květy silně prosypu cukrem namačkané v půllitrové sklenici a nechám na parapetu asi 3 týdny. Pak sirup usazený na dne sliju. Uchovávám v lednici. Je nebezpečí, že sirup zkvasí.
NEZNIČITELNÝ KOSTIVAL
Hledání kostivalu pro bylinnou zahrádku mi chvíli trvalo. V hojném množství jsem ho našel například na louce u Libuňky u nádraží v Sedmihorkách, ale z chráněné oblasti jsem si sazenice neodvážil vzít. Pak jsem k překvapení zjistil, že mi kostival roste i před plotem naproti lískám. Při sekání trávy na tomto obecním pozemku jsem ho úzkostlivě objížděl a zlobil jsem se na Evu, když ho posekala. To jsem ještě nevěděl, že kostival patří k nezničitelným rostlinám. Za 14 dní znovu obrazil. Nakonec jsem pro pěstování na zahradě použil odpad při čištění jeho kořenů, které jsem vyryl u polní cesty v Letňanech. Zaryl jsem ho do stále vlhkého a stinného záhonu u stěny sousedního stavení. I odřezky drobných kořínků k jeho uchycení stačily. Po této zkušenosti jsem kousky nařezaných kořenů zaryl i v sadu. Vyrostl zde taky, ale kvůli suchu zde roste jen skromně. Nejbujněji roste na místu, které si našel sám – u septiku. Asi ho zde drží vlhko z prosakujícího starého septiku z betonových skruží.
Listy kostivalu sklízím před vykvetením, pokud to stihnu. Dorůstají velmi rychle, za 2 – 3 týdny je možno sklízet znovu. Používám je na výluh v dešťové vodě, který pak silně naředěný používám na přihnojování nebo zvlhčování kompostu. Do kompostu přidávám i čerstvé listy. Zkoušel jsem i recept z literatury: na čtverečky nastříhané listy jsem napěchoval do sklenice, kterou jsem vzduchotěsně uzavřel a nechal odležet 2 roky. Získal jsem malé množství vazké tmavě hnědé tekutiny. Silně páchla a její použití bylo problematické.
Více léčivých látek než listy obsahují kořeny. Vykopávám je na podzim. Zkoušel jsem z nich dělat mast i prášek. Nezdá se mi však, že by mi to na mé artrotické koleno pomohlo. Na srůstání zlomenin působí kostival údajně přímo zázračně. Protože jsem si nikdy nic nezlomil, neměl jsem zatím možnost to vyzkoušet.
Někdy v literatuře radí, aby se listy sklízely v rukavicích, protože mohou dráždit pokožku. Já jsem při trhání bez rukavic nic takového nepozoroval. Vnitřní užívání kostivalu je trochu problematické.
OSOBITÝ YZOP
Na yzopu se mi líbí jeho jméno. Když jsem ve výkupně léčivých bylin vyzvídal, které léčivky bych mohl pro výkup pěstovat, byl mi doporučen právě yzop. Sazenice jsem si koupil v Markvarticích poblíž Libuně. Na bylinkovém záhonu jsem měl dva druhy, jeden kvetl modře, druhý bíle. Nyní rozpěstovávám yzop v bylinkovém záhonu v sadu. Sklízím nůžkami nedřevnaté výhonky 2x až 3x do roka před rozkvětem i v květu. Když jsem ho poslal do výkupu, tak mi cena sotva pokryla poštovné.
Hodně dlouho mi trvalo, než jsem se naučil rozeznat yzop od saturejky horské. Mají skoro stejné listy i podobné květy. Yzop má však osobitou, výraznou vůni.
Jeho chuť jako kuchyňského koření nebo čaje mi připadala nejdříve jako nepříjemná, ale časem jsem si zvykl. Je možno ji vylepšit medem. V dřevěném hmoždíři jemně nadrcený yzop používám do směsi na bylinkové máslo a směsi provensálského koření. Čaj z nasekaných větviček připravuji jako nálev. Dle literatury je dobrý na kašel, bolesti v krku a průduškovém astmatu, i na kloktání a zvýšení krevního tlaku. Lze použít i do aromatických polštářků.
Jako koření pomáhá trávit tučná jídla, přidává se při přípravě masa, ryb, paštik, dušených ledvinek, luštěnin, polévek.
Na jeho listech roste mikroskopická houba, která produkuje penicilin. Odtud pramení jeho antibiotické účinky.
Nápoj královny Alžběty – lektvar z yzopu.
Svařit 600 ml medu, popř. sebrat z povrchu nečistoty, přidat 2 hrsti rozmačkaného yzopu a vařit dokud nezíská med chuť yzopu. Přecedit, přidat 10 dkg pomletého lékořicového kořene, 10 g anýzu, 5 g omanu pravého a anděliky, jednu a půl čajové lžičky pepře a zázvoru. Promíchat a krátce povařit. Odstavit, míchat dokud nevychladne, přecedit do lahví. Dávkování: 1 čajová lžička 3x až 4x denně zapít vlažnou vodou. Užívat 7 až 10 dní.
Na černé kruhy pod očima zavázat menší množství do mušelínového plátna, namočit do teplé vody a přiložit na oči.
Yzop se používá k překonání extrémního strachu, při fóbiích, posedlých myšlenkách. Dle literatury je vhodný pro lidí, kteří se utápějí ve svých pocitech, přežívají v temnotách, nedokáží odhalit své hodnoty, kteří nemohou najít smysl bytí. Pak se doporučuje každé ráno šálek čaje.
Yzop je spojen s hady, draky a energií kundalini. Ke spojení s touto energií používá čaj nebo kadidlo.
Yzop je bylinou očisty.„Očisti mne yzopem a já se stanu čistým“, praví se v Bibli, žalm 57, verš 7. Přidává se do očistné koupele, do kadidel při očistných rituálech a ke svěcení. Při zapálení zvyšuje vibrace. Svazkem byliny Řekové očišťovali chrámy a posvátná místa.
Do Evropy yzop přinesli mniši, kteří ho používali při výrobě likérů např. Chartreussky
NEDOBYTNÁ ČEKANKA
Rozhodl jsem se, že si udělám z bylinek vlastní náhražku pravé kávy. Nejčastěji se dělá z kořene čekanky, pampelišky a žaludů. Vše se očistí, nakrájí, usuší, upraží na pánvi a nakonec umele. Protože jde o kořeny, je lepší je povařit než jen spařit. Získání žaludů je jednoduché. Stačí je někde nasbírat a oloupat. Najít alespoň jako prst silný kořen pampelišky, vydolovat ho ze země a očistit již není tak jednoduché, ale lze to zvládnout. Získat kořen čekanky je téměř nemožné a to hned ze dvou důvodů. Roste zpravidla v kamenité půdě, nejčastěji podél cesty a vykopat uzlovitý kořen nelze. Navíc byliny u cesty jsou znečištěny a není radno je používat. Nakonec se mi podařilo kořeny čekanky přece jen získat. Našel jsem ji růst na téměř nepoužívané cestě v lese blízko chalupy. Rostla v hrubém kamení, které šlo rozhrabat a dostat se tak ke kořenu. Nicméně přání mít čekanku v jedlé lesní zahradě jsem do vesmíru vyslal. Po dvou letech se pěkný trs čekanky v sadu znenadání objevil v cestičce. Kvetl tam skoro celé léto. Za veder květy uvadly, ale po dešti čekanka znovu vykvetla krásnými bleděmodrými květy.
VZÁCNÝ PUŠKVOREC
Puškvorec je nenahraditelná bylina do žaludečních likérů. Protože potřebné bylinky zásadně nekupuji, snažil jsem se ho vypěstovat nebo najít v přírodě. Koupil jsem si sazenici, ale první pokus s pěstováním nebyl úspěšný. Na druhý pokus koupená sazenice přežívá, ale roste jen chabě. Silný kořen se vytvoří až po několika letech. Nemám v zahradě a sadu vhodné vlhké místo. Tak jsem začal hledat v okolí chalupy. Vydal jsem se k soustavě sedmi rybníků, které se táhnou v délce asi 4 kilometry v lese za Ledcemi směrem na Semčice. Domníval jsem se, že na březích rybníků puškvorec najdu. Byl jsem na sebe pyšný, že můj instinkt mě nemýlil. U čtvrtého rybníka zvaného Neřád jsem rostlinu s dostatečně silnými kořeny našel. Vysadil jsem ji v nejvlhčí části zahrady. Překvapení mne však čekalo po roce, když rostliny vykvetly. Přinesl jsem si iris žlutý. Má velmi podobné mečovité listy, a tak jsem si rostliny spletl. I kořeny irisu mají v bylinářství však použití.
Jak název napovídá, je zeměžluč mimořádně hořká bylina a zároveň prvotřídní lék na všechny nemoci zažívacích orgánů a mnoho dalších neduhů. Nepostradatelná je i pro výrobu žaludečních likérů. Kdysi dávno při služební cestě do Německa mně můj hostitel přesvědčil, že v hospodě musím ochutnat místní likér, který je, jak říkal, ostrý jako žiletky. Skutečně v krku pálil hodně dlouho. Z jakých byl bylin nevím, ale rozhodl jsem se, že likér ostrý jako žiletky musím vyrobit z běžně dostupných u nás rostoucích bylin. Kromě zeměžluči jsem se rozhodl pro puškvorec, yzop, pelyněk a kořen pampelišky. Zeměžluč jsem se vydal hledat na prosluněné paloučky v lesích kolem chalupy. Vytipoval jsem si malé, kamenité loučky u lesní cesty. Lesníci používají tyto místa pro přechodné skladování vytěženého dřeva. Zeměžluč jsem znal jen z obrázku v atlasu rostlin. Je to malá nenápadná rostlinka s drobnými růžovými kvítky. Bedlivě jsem prohledával první z paloučků u cesty v naději, že zde nějaké zajímavé byliny objevím. Byl jsem velice šťasten, že se mi nakonec několik rostlinek podařilo najít. Druhým rokem jsem se na stejné místo vrátil. Bohužel bylo celé rozježděné od lesníků a po zeměžluči tu nebyla ani památka. Nevzdal jsem to a popošel jsem na další podobný palouk. Zde se na mne štěstí opět usmálo a zeměžluči jsem si nasbíral. Od té doby sem chodím každé léto. Můj sběr na její výskyt nemá vliv, roste jí tu spíše každým rokem více. Mám ji dostatek na likér ostrý jako žiletky.
NENÁROČNÝ ČESNEK MEDVĚDÍ
Dlouho jsem tuto bylinu sháněl. Že roste volně v okolí chalupy a to v příkopě u silnice v lese, jsem zjistil až poté, když jsem si ji obstaral v r. 2007. Bylo to dost složité. Koupil jsem ji na inzerát. Musel jsem vzít minimální množství 100 kusů. Cibulky mi došly poštou dost zdecimované se začínající plísní. Nicméně jsem všechny vysadil na různých místech po zahradě a sadu. Je to jedna z mála rostlin, která se spokojí se stinným stanovištěm. Uvadlé sazeničky se nevzpamatovaly a brzy úplně zmizely, jak je u nich obvyklé po odkvětu. Druhý rok zjara však kupodivu vyrazily.
Je to jedna z prvých salátových bylinek. Sklízím ji zpravidla celý duben. Každé jaro se na česnek těším. Prý ho mají rádi sibiřští medvědi i jiná zvířata. Vyráží brzy po zmizení sněhu. Nejdříve dvojice listů velmi podobných jedovaté konvalince. Koncem dubna se objeví jeden bílý květ. Podle něho a jemně štiplavé vůně lze medvědí česnek spolehlivě poznat. Druhým rozdílem je to, že konvalinky vyrážejí o měsíc později.
HOŘKÁ ZEMĚŽLUČ
Pár cibulek jsem zasázel i do plastového kyblíku a zjara převážím na lodžii do Prahy, abych měl čerstvé listy po ruce. Prvním rokem jsem ořezával opatrně jen vždy jeden list, ale druhým rokem jsem již ořezával převážně oba listy a částečně i květy. Používám je do salátu, do tvarohu, česnekové polévky atd. Dobře lze uchovávat i v mrazničce.
Cibulky česneku jsou zavrtány hodně hluboko v zemi a jejich dobývání za účelem konzumace nebo rozsazení je obtížné.
Podle literatury česnek medvědí má antibiotické účinky, dezinfikuje střeva, dobře působí při střevních těžkostech, pomáhá při arterioskleróze a chřipce. Při předávkování může podráždit vnitřní orgány.
NEPŘEKONATELNÁ KOPŘIVA
Kopřiva patří mezi mé oblíbené byliny, kterých mi v sadu roste dostatek. Obsahuje přímo koktejl prospěšných látek v takovém množství, že se ji také říká „český žen-šen“. Najdeme v ní protein, minerály (Ca, Mg, K, P, Fe), vitaminy C a B, karoten, chlorofyl, třísloviny, sacharidy, bílkoviny a další.
Sklízím hlavně listy před květem, tj. do 20. května. Vzrostlé kopřivy i s květem sekám a používám do kompostu, na mulč a hlavně zkvašené (a páchnoucí) v dešťové vodě na výluh (jíchu). Ve zředění 1:10 je vydatným hnojivem nebo zálivkou do kompostu. Taky odpuzuje mšice a housenky.
Kopřiva má čistící, detoxikační a antirevmatické účinky, působí antivirově, proti kašli, podporuje trávení a krvetvorbu. Na jaře pomáhá oživit metabolismus a při detoxikaci. Je to první bylinka, kterou časně zjara, když je sotva pár centimetrů vysoká, trhám a používám jako špenát, do nádivky a na čaj. V kuchyni se na prášek rozdrcené listy dají používat téměř do každého jídla – do kaší, omelet, pomazánek, těstovin, polévek, nádivek, na pizzu… Čaj z kopřiv má osobitou chuť, na kterou je třeba si zvyknout. Ne každému chutná.